Film Katka
nenechá snad žádného člověka chladným, ale zaplní jej emocemi různého druhu. Dokumentaristku Helenu Třeštíkovou netřeba představovat. Podepsala se např. pod Manželskými etudami po 20-ti letech, Réném, či Marcele. Poslední do trojice a dle diváků nejsilnějším je právě film Katka, který Třeštíková uvedla na světlo světa v roce 2009. Snímek je jak jinak časosběrným a plynule navazuje na dokument V Pasti. Třeštíková si oblíbila dokumentární tvorbu časosběrnou a jinak tomu nebylo ani u Katky.
Čtrnáct let sledovala život narokomanky se všemi peripetiemi, ale i světlými chvilkami, které i v divákovi vzbudí naději happy endu. Avšak jak to tak bývá, život happyendem nekončí. A jinak tomu není ani u Katky, nebo to alespoň na happy end nevypadá. Kateřina Bradáčová je pro diváka zajímavá i tím, že není až tak těžké ji s jejím psem potkat v pražských večerních uličkách. Zřejmě nejsilnějším okamžikem, a taktéž nejnadějnějším, je Katčino těhotenství, kdy si nejeden divák mačká palec, aby vše dobře dopadlo.
Tato časosběrná studie je opravdu silným zážitek, a je třeba, aby byla určena těm méně citlivým z nás. Mohlo by se zdát, že jindy tvrdá Třeštíková v průběhu snímku začíná u tohoto příběhu sama podléhat svým emocím. Dokument se taktéž zasloužit o bouřlivou reakci diváku, nejen na diskusních fórech světa internetu. Zkrátka a dobře, takto skvělá dokumentaristka opět nezklamala.